Tuhle trasu jsem šel snad už pětkrát. Možná i víckrát – kdo to má počítat? Je to podle mě nejlepší a nejhezčí trasa na nenáročnou procházku, když máte jedno volné odpoledne. Nebo když je na většině ostrova počasí na nic.

Jižní část ostrova má totiž své vlastní mikroklima. Zatímco na severu prší a v horách visí mraky, tady většinou svítí slunce. I když abych byl upřímný – i já jsem tu jednou zažil déšť. Ale to byla spíš výjimka potvrzující pravidlo.

Dvě levady, jedno stoupání, žádný stres

Trasa vás provede po dvou levadách – Levada do Moinho a Levada Nova – které se táhnou po útesu jedna nad druhou. Představte si to jako dvoupatrovou silnici pro pěší. Jen místo aut tu teče voda a místo billboardů máte výhledy do údolí.

Jediné pořádné stoupání na celé trase? Přechod mezi těmito dvěma levadami. A když říkám „pořádné“, myslím tím nějakých 10 minut chůze do kopce po upravených schodech. Vzhledem k tomu, že jsou levady od sebe jen kousek, není to nic, co by vás mělo odradit.

Moje doporučení je začít na spodní levadě do Moinho a vracet se po horní – Levada Nova. Proč? Protože tam na vás čeká největší „highlight“ celé trasy, ale k tomu se ještě dostaneme.

Parkování je tu achillova pata jinak téměř perfektní trasy

Teď vážně – přijeďte brzo. Opravdu brzo. Tahle trasa sice není turisticky přelidněná, ale parkoviště u kostela Igreja da Lombada pojme maximálně tak dvacet aut. A to je všechno.

Pokud dorazíte v poledne, budete mít problém. Po obědě? Zapomeňte na to. Už jsem viděl lidi, kteří kroužili v autech kolem jak supi a čekali, až někdo odjede. Není to sranda, zvlášť když máte naplánovaný program a kvůli parkování se vám všechno zpozdí o hodinu.

Cesta tam: po levadě do Moinho

Zaparkujete před kostelem Igreja da Lombada – pokud se vám to povede. Rychle si ho prohlédněte a obejděte ho zprava. V tu chvíli se vám otevře nádherný výhled do údolí a začátek trasy po levadě do Moinho.

Hned od začátku vás doprovázejí úžasné výhledy. Údolí je zpočátku široké, vidíte až k moři, a postupně, jak se posouváte víc do vnitrozemí, se zužuje. Ale pořád je na co se dívat. Asi po dvou kilometrech si všimnete, že dole v údolí vede ještě jedna cesta. To je alternativní trasa: můžete jít přímo údolím. Obě cesty se na konci spojí, takže pokud máte chuť na změnu, můžete zpáteční cestu absolvovat dole. I tuhle trasu už jsem šel. Osobně preferuju držet se levád, výhledy jsou lepší.

Po zhruba čtyřech kilometrech dorazíte k ústí levady Moinho. Je tu menší hráz a začíná tady říčka Ribeira da Ponta do Sol. Za nižšího stavu vody se dá přebrodit na druhou stranu, ale není to nutné. Stejně se budete muset vrátit kousek zpět, abyste našli schody na horní levadu.

Přestup na Levada Nova

Pro přesun na levadu Nova se vraťte asi 200 metrů a hledejte pěkně upravené kamenné schody. Vystoupáte o pár desítek výškových metrů – je to jediné skutečné stoupání na celé trase, ale zvládne to každý. Máte za sebou přibližně čtyři kilometry podél první levady, menší výstup a začíná cesta zpět.

Cesta na vodopád!

Po přibližně 500 metrech po Levada Nova přichází to, kvůli čemu sem jezdím znovu a znovu. Nádherný vodopád, pod kterým vede samotná levada. Prostě projdete přímo pod padající vodou. Ano, trochu vás to pokropí, ale to je součást zážitku.

Tady určitě strávíte nějaký čas. Pokud vyrazíte opravdu brzo ráno, budete tu sami. Jinak je to místo, kde se koncentruje nejvíc turistů z celé trasy. Ale i tak, není to Karlův most o víkendu. Pořád se tu dá v klidu fotit a užívat si atmosféru.

Hned za vodopádem následuje první a poslední tunel na této trase. Je krátký, čelovka není potřeba. Světlo z mobilu bohatě stačí. Pak už se jen postupně vracíte na start.

I když jdete zpět skoro stejnou cestou, jen o pár desítek metrů výš, výhledy jsou z tohoto úhlu zase jiné. Údolí se postupně rozšiřuje, znovu se objevují výhledy na moře a z této perspektivy vidíte věci, které jste cestou tam přehlédli. Prostě se to neokouká.

Pár praktických rad na závěr

Dejte si po cestě pozor na počasí. I když je jih Madeiry obecně slunečnější, změny přicházejí rychle. Nepromokavé oblečení si zabalte vždy. To je na Madeiře základní pravidlo pro dobrou náladu na trase. Věřte mi, být promočený na levadě není nic příjemného, zvlášť když fouká vítr.

Čelovka není potřeba, ale pokud máte strach ze tmy, klidně si ji vezměte. Ten jeden tunel však opravdu zvládnete i s mobilem.

A ještě jednou, přijeďte brzo. Nejen kvůli parkování, ale i kvůli tomu vodopádu. Být tam úplně sám, jen vy a padající voda… To je moment, který si pamatujete dlouho po návratu domů.

Tahle trasa je prostě jistota. Pokaždé, když na Madeiře nevím, co s odpolednem, nebo když přijedou kamarádi a chci jim ukázat něco hezkého, aniž bych je úplně „zničil“, volím právě tuhle kombinaci dvou levad. Ještě mě nezklamala. A věřím, že nezklame ani vás.